Po temném desetiletí bojů na Balkánském poloostrově se Černá Hora, nebo v místním jazyce Crna Gora, vynořila na počátku 21. století nepokořená, i když nikoli bez šrámů, ale dokázala si zachovat svoji identitu. Aspoň prozatím zůstává ve volné federaci se svým větším sousedem, Srbskem, a dohromady tvoří Státní svaz Srbska a Černé Hory. Tyto spojené země jsou vše, co zůstalo z bývalé Jugoslávie.

V současnosti je toto uspořádání, při kterém spolu sdílejí část ústavní zodpovědnosti, výhodné pro obě strany a jejich vztahy jsou poměrně harmonické. Referendum v květnu 2006 rozhodne o tom, jestli se Černá Hora někdy v budoucnosti vydá hledat úplnou nezávislost.

V době balkánského konfliktu v 90. letech se většina infrastruktury Černé Hory rozpadla, ale země se nepřízni osudu staví noblesně - je na ni totiž zvyklá. Jakkoli jsou Černohorci zbídačení, neztrácejí naději, protože stejně jako všichni obyvatelé Středomoří, i oni vlastní neocenitelný trojí bonus, víno, olivy a obilí - ke kterému mohou přidat ještě nevyčerpatelný zdroj ryb - a díky tomu všemu dohromady nemohou nikdy skutečně hladovět.

Dnes se ale už Černá Hora s pomocí mezinárodních organizací (US Aid, Evropská unie a Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě) dostala z nejhoršího a začíná si znovu budovat svoje postavení pozoruhodné turistické země. Vyrůstají zde kvalitní nové hotely, starší se renovují a z dlouho přehlíženého hornatého vnitrozemí se stává základna ekologicky šetrné turistiky.

Tyto vysoko se tyčící hory skrývají úžasné scenérie, je to divočina plná kaňonů, kterými se řítí zpěněné řeky, původní prastaré lesy a ledovcová jezera, ale i rajské pastviny, kde se dodnes udržují zavedené tradice chovu zvířat a zemědělství.

Název země Černá Hora se často přičítá hrozivému vzhledu mohutné a symbolické hory Lovćen. Je porostlá borovicemi a vypadá, jako by se zvedala přímo z mořské hladiny. Jméno země je ale spíš odvozeno od Ivana Crnojeviće, posledního panovníka středověkého knížectví Zeta, který v roce 1482 odvedl svůj lid do bezpečí před osmanskými vojsky do horské pevnosti Cetinje na úpatí hory Lovćen. V průběhu dlouhých staletí heroické sebeobrany a krveprolití si Černohorci uvykli oběti nejvyšší - smrti - a do jisté míry k ní ztratili respekt. Stačí pozorovat, jak si místní lidé počínají na silnicích, a poznáte, že život je pro ně balancováním na nataženém laně, něco jako hra, kde výhra znamená všechno. Pro Černohorce jsou podstatné hodnoty jako čest, odvaha a věrnost, tyto vznešené ideály ale v sobě vždy nesou nadějný prvek lidskosti.

Je důležité pochopit, že až do velice nedávné doby to byla v podstatě klanová společnost, která se řídila archaickými zvyky a tradičními pravidly, kde krevní pouto bylo nevyvratitelné a spravedlnost se vykonávala podle jeho diktátu. Stačí si přečíst třeba esej Huberta Butlera Poslední usmíření, abyste poznali, jak se tato pravidla ještě nedávno praktikovala. A někteří lidé tvrdí, že jejich pozůstatky zde přetrvávají dodnes.

Měli bychom také vědět, že Černohorci jako národ při pohledu do budoucnosti revidují svoji minulost. Starobylý heraldický znak země, dvouhlavý orel, vypovídá na jednu stranu o obyvatelstvu, které se dělí téměř přesně na dvě poloviny v tom, jestli pokračovat na cestě partnerství se Srbskem, republikou, se kterou je historicky pojí mnoho věcí, nebo jestli se vydat na cestu úplné nezávislosti a co nejdříve zažádat o členství ve společenství evropských států. Jednou z priorit na jejich cestě je samozřejmě snaha přilákat zahraniční investice. Jako svoji měnu přijala Černá Hora euro, zatímco Srbsko prozatím zůstává věrné dináru.

Černá Hora a Srbsko jsou dvě zbývající poloautonomní republiky bývalé Jugoslávie, dnes nesou jméno Státní svaz Srbska a Černé Hory. Černá Hora se velikostí podobá třeba Kypru nebo Connecticutu, ale díky svým zvrásněným horám je její celkový povrch mnohem větší. I tak je to ale se svými 13 938 km² malá země. Délka jejího pobřeží je 293 km, z toho 73 km připadá na pláže. Délka hranic je 614 km. Nejvyšší hora, Bobotov kuk (v pohoří Durmitor), je 2522 metrů vysoká, ale někteří lidé tvrdí, že vrcholky v pohoří Prokletije, na hranicích s Albánií, jsou ještě vyšší. Největší jezero, Skadarské, má rozlohu 391 km². Nejhlubší kaňon, Tara, je hluboký 1300 metrů.

Celkový geografický obraz země je úžasně rozmanitý: v podstatě ho tvoří úzká pobřežní rovina, za ní se vypínají Dinárské hory a vnitrozemská krasová rovina posetá kopci porostlými středozemními křovisky macchie. Kras je součástí vápencových Alp a ty zase součástí horského pásma, které se táhne paralelně s pobřežím Jadranu a tvoří páteř Balkánského poloostrova. Výsledkem charakteristické poréznosti zdejší půdy je, že voda po deštích rychle mizí pod zemí a zanechává ji kamenitou a vyprahlou. Některá jezera v létě kompletně vysychají a podzemí tvoří spleť vápencových kanálů a jeskyní.

Úzká pobřežní rovina je 277 km dlouhá a charakterizují ji pláže a zátoky. Najdeme zde i to, čemu se často říká jediný fjord ve Středomoří, úžasná boka Kotorská, obklopená vysokými horami - „bledými jako hyacinty", jak je přiléhavě popsal spisovatel Simon Winchester - které se zvedají takřka kolmo ze zálivu. Na jeho západní, k moři obrácené straně leží nezkrocený poloostrov Luštica s odlehlými lagunami a duhovými barvami hrající modravou jeskyní. Pobřeží, většinou ideální na koupání, potápění, plachtění a skoro všechny ostatní vodní sporty, tvoří většinou pláže z bílých oblázků a daleko na jihu, za baštou pirátů v Ulcinju, je i 13 km dlouhý a zároveň široký i souvislý pás písku. Díky mírnému středomořskému klimatu se celé pobřeží těší dlouhým, teplým létům a koupat se tady dá pět nebo šest měsíců v roce.

Skadarské jezero, ležící pouhých 40 km od moře, je největší jezero na Balkáně a je bohaté flórou i faunou. Je to ráj rybářů i ornitologů a přilehlé mokřady jsou jedny z nejrozsáhlejších v celém Středomoří.

Severní oblast země je výrazně hornatá až vysokohorská a prořezávají ji hluboká a úzká říční údolí, rokliny a úzké plošiny. Jsou plná ledovcových jezer a nedotčených lesů. Je zde úžasný kaňon, který se může směle srovnávat s těmi v Coloradu, a vrcholky přesahující 2000 metrů, takže není divu, že historicky to byla ideální oblast pro partyzánskou válku, což v průběhu staletí poznalo mnoho nájezdníků, naposledy nacisté. Sever je hospodářsky nejméně vyvinutou částí Černé Hory, ale jen v samotném národním parku Durmitor je 200 km značených turistických stezek, náročné horolezecké výstupy i lyžařské svahy, kde se dá lyžovat za velmi příjemné ceny. Další malé lyžařské středisko funguje v sousední vysočině Bjelasica-Komovi, kam se snadno dostanete z centrálně položeného městečka Kolašin. Je zde také síť „zelených stezek" pro dálkové túry, které byly zmapovány teprve před několika lety. Ještě dál na východ tvoří mohutný masiv Prokletije hranici s Albánií a je to neobyčejně drsný a pustý terén.

Úzký pobřežní pás se těší středomořskému klimatu, jsou zde dlouhá suchá léta a krátké mírné zimy. Průměrné červencové maximální teploty se pohybují kolem 28 ºC a dosahují až 30 ºC. Slunce zde v průměru ročně svítí přes 2500 hodin, v létě je zde průměrně přes 300 slunečních hodin měsíčně - neboli deset hodin denně. Průměrná zimní teplota je 9 ºC a největší srážky zde bývají v listopadu.

Centrální rovina je v zimě chladnější a v létě teplejší než pobřeží. V Podgorici je průměrná teplota v lednu 5 ºC a v červenci 26,5 ºC. Maximální teploty zde mohou dosáhnout až 40 ºC a minimální -10 ºC.

Vysokou krasovou horskou oblast tvoří náhorní plošiny vysoké kolem 1700 metrů, odkud se zvedají vrcholky až do výšky kolem 2000 metrů. Klima je zde subalpinské, v zimě je zde chladno a sníh, v horách až 5 metrů, léta jsou zde mírná, měsíčně zde slunce svítí průměrně 270 hodin. Maximální zimní teploty jsou kolem 3 ºC a minimální kolem -6 ºC. V letních měsících zde teploty kolísají od 23 ºC do 9 ºC.

Masožravci

Podle zprávy Společnosti pro ochranu přírody Jugoslávie z července 2001 je dosud možné v divočejších oblastech Černé Hory najít medvědy, vlky, rysy a šakaly.

Medvědi

Počet volně žijících balkánských medvědů hnědých v roce 2000 byl 125 kusů, z toho 15 žilo kolem Plužine, 16 kolem Pljevlje, šest u Berane a osm u Rožaje. Dalších 31 bylo na severu Černé Hory, v pohoří Bjelasica a Sinjajevina, a 45 na východě v horách Komovi, Prokletije, Visitor a Mokra. Medvědi žijí v Černé Hoře obvykle v nadmořské výšce 900 až 2200 metrů a soustředí se hlavně ve výšce 1000 až 1500 metrů. Mají raději listnaté než jehličnaté lesy a jsou rádi, když se přítomnost lidí omezuje na minimum, v létě si ale s chutí smlsnou na několika ovcích a kravách a drží se také v blízkosti sadů a polí. Zvlášť v oblibě mají švestky.

Podle Společnosti pro ochranu zvířat jsou medvědi agresivní jen tehdy, když chrání svoje mláďata nebo potravu nebo když je vystrašíte či překvapíte. A taky nemají moc rádi psy.

Útoky na lidi jsou velmi vzácné, ale v červenci 2001 medvěd napadl skupinku dětí, které sbíraly houby u Rožaje. Černohorské zákony chrání v zimě jen samice s mláďaty do dvou let věku, v létě samce i samice.

Vlci

Odhaduje se, že v severních kopcovitých/hornatých oblastech žije 200-300 vlků. Mají rádi opadavé lesy s občasnými mýtinami a loukami a nemají nic proti tomu, když v blízkosti žijí nějaké ovce nebo dobytek. V poslední době nebyly zaznamenány útoky vlků na člověka, s výjimkou několika vlků, kteří měli vzteklinu. Zdálky se jen těžko pozná, jestli vlk vzteklinu má nebo ne.

Vlci nejsou v Černé Hoře chránění a v některých oblastech se loví za peněžitou odměnu 15 €. V roce 1980 bylo zastřeleno kolem 300 vlků, dnes se jich ale střílí mnohem méně.

Rysi a šakali

V oblasti kolem Plužine žije malý počet balkánských rysů. Mají rádi málo osídlená místa ve výšce mezi 550 a 2500 metrů, kde je hodně skal a dubové nebo bukové lesy. Není známo, že by útočili na člověka, ale příležitostně se vrhnou na psa. Rysi se stejně jako šakali vyhýbají revírům větších a silnějších vlků. Několik šakalů žije na jihu u Středozemního moře a kousek dál od něj ve vnitrozemí a starají se jen sami o sebe.

Hadi

Obecně lze říci, že pokud mohou, stejně jako každé divoké zvíře, i hadi se vám raději vyhnou. Je lepší na to ale nespoléhat a dávat pozor, kam šlapete, do vysoké trávy a houštin nechodit v sandálech a vzít na vědomí, že hadi milují slunná a závětrná místa. V Černé Hoře se setkáte s několika druhy pro člověka neškodných užovek a vodních hadů, např. užovka hladká (smukulja, Coronella austriaca), užovka stromová (Obicna bjelica, Elaphe longissima). Zpozornět byste však měli hlavně při setkání s hady, po jejichž hřbetě se táhne charakteristický tmavý klikatý pruh. Jedná se buď o zmiji obecnou (ridjovka, Vipera berus ssp.), nebo o podstatně jedovatější zmiji růžkatou (poskok, Vipera ammodytes ammodytes). Uštknutí zmije obecné není pro zdravého dospělého člověka velkým nebezpečím, avšak jed zmije růžkaté je agresivnější, a proto je nutné aplikovat příslušné sérum neprodleně.

Ptáci

Rozmanitost terénu a klimatu Černé Hory znamená, že i přes svou malou rozlohu je domovem ohromně široké palety ptáků. V zemi je pět hlavních oblastí, kde je můžete pozorovat:

Pobřeží, zvlášť Ulcinjské saliny, přitahují brodivé ptáky, kormorány a pelikány, ale kvůli komerční těžbě soli do této oblasti budete potřebovat povolení vstupu, což by měla být formalita.

Jezero Šasko, rovněž plné ptáků, je malé sladkovodní jezero u Ulcinju, ale přístup k němu je trošku komplikovaný a budete si muset pronajmout člun od některého místního rybáře. Odměnou vám bude mnoho nejrůznějších druhů mokřadních ptáků a také kolonie volavek. U Tivatu je malá salina a u Petrovace zase mokřady Canj.

Národní park Skadarské jezero je sen všech ornitologů, zvlášť v době hnízdění, hraniční oblast s Albánií ale nechte raději pašerákům. Nejlepší je vyplout na člunu z Virpazaru, kde začíná několik různých ornitologických tras. V oblasti tohoto jezera bylo zaznamenáno 290 druhů ptáků, mezi nimi i orli, ibisové, bukači, volavky, pěnice, kachny, pelikáni, sovy a strnadi. Obvykle udávané číslo přezimujících exemplářů je 200 000.

Národní park Biogradska Gora je opadavý/jehličnatý prales, jaký už jinak v Evropě existuje jen na několika málo místech. Žije v něm množství lesních ptáků. Při troše štěstí narazíte při jednodenní procházce lesem a kolem jezera na orly, sovy, datly, drozdy, skřivany, slavíky, sýkorky, strnady, koroptve atd.

Národní park Durmitor má hory vysoké až 2522 metrů a spoustu hustých jehličnatých lesů. Není tak odlehlý jako Biogradska Gora, ale o něco hornatější a údajně zde žije 167 druhů ptáků.

Další informace o ptactvu Černé Hory jako takovém nabízejí dvě vynikající internetové stránky: www.fatbirder.com/links_geo/europe/montenegro.html www.birdtours.co.uk/tripreports/serbia/mont1/montenegro97.html

Flóra

Černá Hora, zvlášť na jaře a v létě, je plná velice rozmanité škály divokých květin, některé z nich jsou v tomto koutě Balkánu unikátní a rozsáhlá paleta rostlin zde roste po celý rok. Seriózní botanici by si na cestu měli pořídit knihu jako Květiny Řecka a Balkánu od Olega Polunina, my ostatní bychom si měli přibalit i latinský slovník. Následující odstavce se soustředí jen na několik snadněji rozpoznatelných druhů.

Klima pobřeží Dalmácie se obvykle vyznačuje horkými suchými léty, mírnými vlhkými zimami a brzkým příchodem jara, což znamená, že místní vegetace je atraktivní a dost rozmanitá. Roste zde spousta stále zelených stromů, malé, šedivé aromatické keře, pestrobarevné květiny, zvlášť na jaře a zkraje podzimu, a velké plochy země se zde obdělávají. Místy zdejší půda trpí odlesněním či vypásáním. Místní stromy jsou často různé druhy borovice nebo méně známé druhy dubů, a také jalovce a samozřejmě olivy. Najdeme zde i rozsáhlé oblasti macchie, vysokých hustých křovin, dosahujících výšky 2-3 metry, které tvoří převážně stále zelené keře s tvrdými listy. Macchie často převládne tam, kde došlo k odlesnění a může být jen přechodnou fází před garrigue, což není nemoc, ale zakrslá verze macchie. Na jaře může být garrigue docela pestrobarevná, ale na vrcholu léta už je výrazně jednobarevná.

Rozlišujeme dvě hlavní variety macchie, které vznikly jako náhradní porosty po vykácení a vypálení původních středomořských lesů. V jedné převažují myrty, ve druhé dub cesmínový, což je, i přes svoje jméno, stálezelená dřevina, jejíž samčí květy rostou v slabě převislých jehnědách. Myrtové listy se běžně používají jako koření při vaření, zvlášť při úpravě jehněčího nebo kozího masa, a také se používají homeopaticky jako antiseptikum nebo k zastavení krvácení. Nejpřitažlivějšími stromy macchie jsou ale skotská a alepská borovice, kterým se někdy podaří prorazit skrz podrost.

Macchie (keře a stromy nad 2 m vysoké) a garrigue (keře do 2 m výšky) jsou plné popínavých rostlin, jako je třeba smilax. Mnoho z nich má velké ostny, které znesnadňují průchod křoviskem. Z dalších stálezelených druhů je zde třeba vřes, šípek, planika a vavřín, jehož listy se rovněž používají k ochucení masa a bobule k výrobě kořalky. Mnoho kvetoucích rostlin patří mezi typicky evropské středozemní: sladce vonící wisterie, oleandry, mimóza, bugenvilie, tymián a eukalypt.

Mokřady jsou plné sítin a ostřice, ale jsou zde také kosatce, blatouchy a orchideje. Dále ve vnitrozemí a ve vyšších polohách nalezneme charakteristickou vegetaci dubů, habrů, platanů, vrb, jilmů a topolů s oleandry, břízami a tamaryšky, které říkají botanici středozemní smíšený opadavý les. Vyskytuje se zde i několik velkých bukových lesů. Nad hranicí 600 metrů najdeme rozsáhlé oblasti jedlí a borovic, které se táhnou až do nadmořské výšky 2000 metrů, která zde ohraničuje výškovou hranici výskytu stromů.

Národní parky a ochrana přírody

Není pochyb o tom, že země se vydala na cestu přísné ochrany přírody, bude ale trvat, než se výsledky projeví. V současnosti je pořád ještě většina infrastruktury, vodovodů, odpadního systému atd. zastaralá, Černé Hoře ale při obnově pomáhají i mezinárodní spolky jako Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě, EU nebo US Aid.

V zemi jsou čtyři národní parky a všechny rozhodně stojí za návštěvu: Biogradska Gora, Lovćen, Skadarské jezero a Durmitor. Podrobnosti vám může sdělit organizace National Parks of Montenegro Public Enterprise, Podgorica, tel.: 081 634621, fax: 081 634810.

V roce 2003 v zemi žilo 672 000 obyvatel, dnes o 10 % víc díky uprchlíkům z okolních území, ale 10 % Černohorců mezitím odešlo za prací do zahraničí. V 90. letech docházelo bohužel k plynulému exodu vzdělanějších mladých Černohorců do zahraničí za lepším životem. Asi 58 % obyvatel žije v městských oblastech. Problém s uprchlíky zhoršuje jejich věkové složení: 30 % uprchlíků je mladších 14 let a 35,5 % jich je starších 60 let. V produktivním věku je tím pádem pouhých 34,5 % z nich.

Skutečné etnické a kulturní rozdíly mezi Srby a Černohorci jsou předmětem nekonečných debat. Mezi těmito národy probíhaly neustálé přesuny obyvatel a vzájemné sňatky, stejně jako s Chorvaty, Albánci a obyvateli Bosny. Podle posledního sčítání lidí bylo etnických Černohorců 41 %, Srbů 30 %, Albánců 7 %, Bosňáků 9 % a ostatních národností 13 %. Dalších 140 000 Černohorců žije v Srbsku.

V několika desetiletích došlo v zemi k významnému společenskému posunu, v roce 1953 se zde zemědělstvím zabývalo ještě 61,5 % obyvatel, zatímco v roce 1991 už jen 7,4 %. Pozdější čísla nejsou známa.

Jméno jazyka, kterým se v Černé Hoře mluví, zůstává dál předmětem diskuse. Jazykem Černé Hory, Srbska, Bosny a Hercegoviny a Chorvatska bývala srbochorvatština, ale Černá Hora je dnes jedinou republikou bývalé Jugoslávie, která svůj jazyk nepojmenovala po názvu státu (jako třeba srbština, chorvatština, bosenština atd.). Černohorský PEN (Mezinárodní asociace básníků, dramatiků, vydavatelů, esejistů a romanopisců) už ale prohlásil, že „z pohledu vědy a zájmu Černé Hory neexistuje vědecký nebo politický důvod, proč by černohorský jazyk nemohl dostat svoje jméno podle názvu státu".  Někteří akademici by tento problém chtěli vyřešit pojmenováním místního jazyka na jihoslovanštinu, ale na tento název by si mohly činit nárok i další jazyky. Černohorská vláda nedávno navrhla, že nekontroverzním řešením bude říkat tomuto jazyku prostě „mateřský jazyk" (maternji jezik). To se ale nemusí ujmout.

Jedním z rozdílů mezi jazyky, kterými se mluví v Bělehradě a v Podgorici, je to, že Černohorci mají o dvě písmena víc. Jejich jazyk také charakterizuje široké užívání přísloví, metafor a obrazné řeči.

Podle ústavy se v Černé Hoře oficiálně mluví dialektem srbštiny zvaným jekavština.

Srbochorvatština má svoji západní variantu, kterou se mluví v Chorvatsku a ve většině Bosny a Hercegoviny, a východní variantu, kterou se mluví v Srbsku. Černá Hora má z obou něco a zdejšímu jazyku se obecně říká srbština (srpsko). Většinou se zde píše latinkou, ale široce rozšířená je i cyrilice, zvlášť v oblastech dál od pobřeží, a na rozdíl od Srbska zde jsou podle ústavy obě abecedy rovnoprávné. Na pobřeží se mluví množstvím menších dialektů, které se od „mateřského jazyka" moc neliší, ale minimálně i dvěma dialekty, které jsou pro běžné srbské mluvčí nesrozumitelné. První z nich je paštrovići, kterým mluví zuřivě nezávislý kmen, který dodnes převažuje v oblasti kolem Petrovace, a druhým budva, kterým se mluví v oblasti města Budva. Ani jeden z nich se dnes už moc nepoužívá a díky smíšeným sňatkům se stávají čím dál srozumitelnějšími.

Rodilí albánští mluvčí se soustřeďují ve východních hraničních oblastech země.

Jednou z věcí, kterou má Černá Hora společnou se všemi ostatními zeměmi světa je to, že místní lidé oceňují turisty, kteří se pokoušejí aspoň trochu mluvit jejich jazykem. Informace o výslovnosti a stručný slovníček najdete na konci průvodce.

Na školách už před lety nahradila ruštinu jako druhý jazyk angličtina a v letoviscích kolem pobřeží vždy najdete někoho, kdo se anglicky domluví velmi dobře. Pokud byste někde ve vnitrozemí potřebovali tlumočníka, je lepší hledat někoho kolem třicítky nebo mladšího. Po ruštině a angličtině se tady nejvíce domluvíte italsky (z důvodů geografie) a německy (díky velkému počtu německých turistů).

Informace použity z turistických průvodců nakladatelství JOTA.