Přestože její hranice jsou nejisté, je jižní Indie, kuželovitá tropická polovina obrovského indického poloostrova, bezpochyby zcela odlišná od vnitrozemského severu. V Dillí nasednete uprostřed zimy v mlze na letadlo a po přistání v Madrásu či Tiruvanantapuramu (Trivandrumu) si připadáte jako ve vyhřátém skleníku. Je to svět nekonečně vzdálený tlumeným tónům Paňdžábu a rovin podél severních indických veletoků. Tady na jihu jsou kokosové háje tmavě zelené a rýžová políčka září, kam až oko dohlédne. Místní lidé jsou tmavší než na severu a rumělková kastovní znamení na jejich čelech rudě září. Prší tady tak vydatně, že bujná rýžová políčka a palmové háje vytvářejí s výjimkou největších veder na místní vyprahlé zemi strakatou mozaiku po celý rok. Avšak pod sluncem, které vypadá, jako by jeho paprsky procházely lupou, září další pestré barvy jižní Indie - hedvábná sárí, třpytící se klasické taneční kroje, politické plakáty podél silnic a květy jasmínu.

Tři největší řeky jižní Indie - Gódavárí, Kršna a Kávérí - se spolu s četnými přítoky plazí směrem na východ úrodnou naplaveninovou pánví, kde žili lidé odpradávna stejně jako všude jinde v Indii. Protože je od raných prehistorických civilizací v údolí řeky Indu na severozápadě oddělovalo několik strmých pohoří, předpokládá se, že se první jihoindické společnosti vyvíjely nezávisle na svých severních příbuzných. Na tomto území, které se v několika nejstarších indických spisech nazývá Drávidadéš, „Země Drávidů", zanechaly svoje stopy periodické invaze - od pustošivých muslimů, jejichž potomci později postaví Tádžmahal, až po pepřem posedlé Portugalce a nepříliš úspěšné Francouze. Nikomu, ani nemilosrdně výkonným Britům, se nikdy nepodařilo si jih zcela podrobit. Díky tomu přežily místní tradice, jazyky a životní styl déle než dva tisíce let. Cesta do země Drávidů je tak naprosto jedinečná.

Houževnatost zvláštní drávidské kultury je také zčásti příčinou regionalizace, která stále více dominuje politickému a kulturnímu životu jihu už od dob získání nezávislosti v roce 1947. S výjimkou Góy, bývalé portugalské kolonie,a Andamánských a Nikóbarských ostrovů, byly hranice států - Karnátaky, Kéraly, Tamilnádu a Ándhrapradéše - vyznačeny podle jazykových oblastí. Každý stát se pyšní vlastní hudbou, tancem, architekturou a kuchyní, nemluvě o náboženských obřadech a oblékání. S velkým odporem se na jihu setkaly pokusy indické vlády v Dillí homogenizovat celou zemi zaváděním hindštiny, nejrozšířenějšího jazyka severní Indie, jako školního a úředního jazyka. Ze situace nejvíce vytěžily regionální politické strany, jejichž vůdci v nadživotní velikosti září z obřích plakátů v každém větším městě jižní Indie.

Ještě větší moc než politici má však na jihu náboženství, které bez ohledu na striktně sekulární ústavu Indie stále zásadně ovlivňuje životy lidí. Ze čtyř hlavních náboženských proudů výrazně dominuje hinduismus - praktikuje ho zde přes osmdesát procent populace. Jestliže posvátné vrcholky Himálají představují hlavu hinduismu a Ganga jeho hlavní tepnu, potom chrámové komplexy jižní Indie představují jeho srdce a duši. Tyčí se vysoko nad výškovými budovami každého města, jejich kolosální věže zosobňují posvátnou hrůzu , se kterou jsou božstva uchovávána v jejich útrobách po celá staletí. Některé z nich, jako třeba mořskými vlnami omývaný chrám v Tiručenduru (Tiruchendur) blízko Ráméšvaramu ve státě Tamilnádu, jsou údajně staré jako lidská řeč. Jiné jsou mladší, jako třeba lesní svatyně Sabarimala v Kérale, ale přitahují větší davy poutníků než Mekka. Největším lákadlem pro zahraniční turisty jsou však kolosální čólské chrámy v Tamilnádu. Když se vmísíte do davu, který proudí chrámem Mínakší-Sundaréšvara v Madurai nebo Šrí Rámalingéšvara v Ráméšvaramu, dostanete se k samotným kořenům poslední dochované klasické kultury na světě. Jejich zpěvy, modlitby a obřady jsou totiž starší než egyptské pyramidy.

Naproti tomu islám, druhé nejrozšířenější náboženství v jižní Indii, je relativní novinka, kterou sem poprvé přivezli arabští obchodníci po moři až ve 12. století. Později potomci muslimských dynastií, které vládly na severu, založili feudální království za řekou Gódavárí a vznikl tak pás islámské kultury napříč středem Dakšinské plošiny. Dalším prvkem v obrovském tavicím kotli jižní Indie je více než deset odnoží křesťanství, od prastaré syrské ortodoxní církve, kterou sem údajně přivezl apoštol Tomáš, až po římskokatolickou víru portugalských jezuitů v Góe. V jižní Indii najdete i posvátná místa džinistů, následovníků proroka Mahávíry, Buddhova současníka, a v kéralském městě Kóčínu žijí pro změnu zbytky židovské populace, která připomíná kdysi prosperující místní obchodní židovskou komunitu.

Od získání nezávislosti žijí tyto odlišné skupiny vedle sebe víceméně poklidně a jen zřídka podléhají vlnám krveprolití, které se tak často přeženou městy na severu. V posledních pěti šesti letech, údajně jako reakce na vzestup hinduistických extremistických stran, začaly v okolí muslimských ghett v Bombaji a Kójamputtúru (Coimbatore, v západním Tamilnádu) vybuchovat bomby a propukat nepokoje, ale šlo jen o izolované excesy. V uplynulém desetiletí jsme však byli svědky dramatického nárůstu kastovního násilí. Prastará hierarchie, kterou zavedli Árjové před více než třemi tisíci lety, tvoří dodnes páteř jihoindické společnosti a spojuje vše, co náboženství a národnost rozdělují. Nedávné politické reformy však umožnily příslušníkům znevýhodněných menšin požadovat spravedlivější podíl ve státní správě, na univerzitách a při obsazování politických postů (současný indický prezident je příslušníkem nižší kasty a pochází z jihu Indie). Tento vývoj však vyvolal mohutný odpor, který posílil právě kastovní rozdíly, jež měla pozitivní diskriminace setřít.

Jižní Indie však i přesto zůstává nadále jedním z nejpříjemnějších míst v celé Asii. Cestovat po jižní Indii je nejen příjemné, ale i pohodlné. S výjimkou nejodlehlejších částí je ubytování všude dost a i podle západních měřítek je čisté a laciné. Vždy je po ruce čerstvě uvařené a vydatné jídlo. Z místa na místo se dostanete velmi jednoduše, i když kvůli samotné velikosti a problematické geografii jižní Indie může cesta trvat dlouho. Místní rozsáhlá železniční síť je husarským kouskem lidské vynalézavosti, dnem i nocí přepravuje obrovské davy lidí, a pokud zrovna tam, kam míříte, žádný vlak nejede, pak autobus rozhodně ano. Díky angličtině je komunikace s domorodci relativně snadná. Indové na jihu jsou nejupovídanější a nejzvědavější cestující na světě a jízda vlakem se nikdy neobejde bez konverzace, která bez výjimky začíná refrénem „Coming from?" nebo „Your native place?".

To, jak se vám cestování po jižní Indii bude zamlouvat, závisí spíše na tom, jak se vám bude líbit samotná země, a nikoli na kvalitě hotelů, restaurací a dopravy. Hodně lidí přijíždí v očekávání jakési exotické časové smyčky a pak se diví, že se ocitli uprostřed konzumní kultury, která je nestoudně materialistická stejně jako kdekoli jinde. Díky pověstné jihoindické schopnosti vstřebat a asimilovat nové myšlenky však moderní i tradiční žije bez problémů vedle sebe. Při procházce po centru Béngalúru v jednu chvíli minete softwarového programátora a po pár krocích asketu oděného do šafránového roucha. Kolem přitom projíždějí volské potahy a mezi japonskými auty se proplétají zatoulané krávy. Ani tady se samozřejmě nevyhnete klasickým obtížím cestovatelů: nekonečným frontám, přeplněným autobusům a neustálému narušování vašeho osobního prostoru. Kdykoli však bude mít vaše nervová soustava blízko k zhroucení, nabídne vám jižní Indie něco, co vám všechny stresy vynahradí: třeba když z okénka vlaku zahlédnete divokého slona, přinesou vám na banánovém listu skvěle naaranžovaný luxusní vegetariánský pokrm nebo když po celonočním představení Kathakáli ucítíte v šálku čaje jemnou vůni kardamomu.

Hranice jižní Indie se mění podle toho, s kým mluvíte: zatímco někdo považuje za jasnou dělící čáru řeku Kršna, horní hranici poslední hinduistické říše v Indii, jiní za tuto hranici považují řeku Gódavárí, nebo dokonce o něco dál na severu ležící Vindhjské pohoří, jehož stolové hory lemují údolí Gangy. V tomto průvodci začínáme v Bombaji (Mumbai), horkém, ve švech praskajícím městě, do kterého přilétá většina mezinárodních letů. Bombaj nemá nejlepší pověst a většina návštěvníků přímo z letiště odjíždí někam jinam. Ti, kteří zůstanou, se ale mohou sami podívat, jak vypadá realita moderní Indie, od ubohých městských slumů až po lesk a kouzlo bollywoodských filmů.

Další významnou vstupní bránou do jižní Indie je Madrás (Chennai), hlavní město Tamilnádu. Leží hluboko na jihu a je nepatrně poklidnější než Bombaj. I když je to další přelidněná metropole, pod její slupkou můžete najít umělecké skvosty, jako třeba pravidelná veřejná představení klasické hudby a tance. Z Madrásu také odlétají letadla a odplouvají lodě do Port Blairu, takže je to hlavní brána k Andamánským ostrovům, odlehlému souostroví, lemovanému korálovými útesy a křišťálově čistým mořem, které leží v Bengálském zálivu 1000 km na východ od pevniny.

První zastávkou po Madrásu je Mahábalípuram (Mamallapuram), starobylý přístav, posetý věky ohlazenými sochařskými památkami včetně slavného chrámu Šore. Málo známá trasa vede do vnitrozemí, do města Káňčípuram (Kanchipuram), ve kterém najdete nekonečně mnoho hinduistických chrámů ze zlatého věku velkolepého čólského království, nebo do Tiruvannamalai, kde se na úpatí posvátné hory dramaticky zdvíhá jeden z největších chrámových komplexů v celé zemi. Je to místo nesčetných ášramů a meditačních jeskyní. Přímo na pobřeží leží bývalá francouzská kolonie Puttuččéri (Pondicherry), která si zachovává zřetelně galskou atmosféru, hlavně v restauracích, kde si můžete objednat coq au vin a láhev burgundského a pak se projít po promenádě. Na jih od města leží delta řeky Kávérí, v níž najdete úžasné monumenty. Nejpůsobivější z nich jsou v okolí Taňdžávúru (Th anjavur), bývalého sídla říše Čólů. Celému městu dominuje úchvatný Brhadíšvarův chrám. Vyplatí se zůstat několik dnů a prozkoumat říčkami protkané okolí města, navštívit vesnice, ve kterých se odlévají bronzové sochy, zhlédnout rozpadající se ruiny a další zapomenutá posvátná místa, schovaná v labyrintu říček a zavlažovacích kanálů. Většina cestovatelů zamíří na jih do Madurai, města s úžasnou atmosférou, kterému vévodí mohutný chrám Mínakší-Sundaréšvara a v jehož ulicích najdete kvintesenci tamilského způsobu života.

Další dvě místa v Tamilnádu, která nelze vynechat, jsou ostrov Ráméšvaram, v jehož hlavním chrámu najdete obrovské nádvoří lemované sloupovými chodbami, a Kanjákumárí (Kannyakumari), nejjižnější výběžek Indie, kde se mísí vody Bengálského zálivu, Indického oceánu a Arabského moře. Tmavé stíny, které můžete vidět na obzoru, jsou první náznaky Jižního a Západního Ghátu, který se táhne v podstatě bez přerušení více než 1000 km až k Bombaji a tvoří tak ostrou bariéru mezi Tamilnádu a sousední Kéralou. Ghát je pokrytý nekonečnými lesy a větrem bičovanými loukami. Jsou to nejvyšší hory v poloostrovní Indii, jejich svahy pokrývají čajovníkové terasy, kávovníkové plantáže a kardamomové háje. Horské stanice Udhagamandalam (nebo lépe Ooty, jak se jí čím dál častěji říká) a Kodaikánal, které si postavili bývalí koloniální vládci Indie jako letní azyl před dusivým vedrem v nížinách, přitahují před obdobím dešťů davy indických turistů, ale v zimě sem jezdí i hodně zahraničních návštěvníků.

V sousedním státě Kérala tolik památek není, navíc je do mnoha z nich vstup dovolen jen hinduistům, ale vše vám vynahradí nakažlivá pohoda jeho tropické přírody. Kérala pokrývá dlouhý úzký pás pobřeží, za kterým se zvedá strmá horská stěna. Je to nejvlhčí a nehustěji osídlený stát jižní Indie. Má svoji vlastní kulturu, kterou se jasně odlišuje od ostatních států. Nejmarkantnějšími znaky této odlišnosti jsou pravděpodobně forma ritualizovaného divadla (Kathákali), architektura jihovýchodní Asie a všudypřítomná komunistická graffiti (Kéralabyla první stát na světě s demokraticky zvolenou komunistickou vládou). Zkuste pár dní zkoumat uličky s kořením ve starém Kóčínu, džungli v Kardamomovém pohoří kolem přírodní rezervace Périjár nebo skrytý vodní svět pobřežních kanálů a uvidíte, proč zde mnoho cestovatelů zůstává mnohem déle, než původně zamýšleli. Pokud nemáte naspěch a budete projíždět severní Kéralou v zimě, nechte si pár dnů na Tejjattam, jedinečný velkolepý tanec v maskách, který najdete ve vesničkách kolem Kannúru.

Když překonáte hory, dostanete se do města Maisúr v Karnátace, které se stalo díky opulentním palácům maháradžů, pestrobarevným tržištím a příjemnému „kalifornskému" podnebí jedním z nejoblíbenějších turistických cílů v jižní Indii. Béngalúru, hektické moderní hlavní město Karnátaky, můžete klidně vynechat, protože nejdůležitější památky tohoto státu jsou roztroušené na rozsáhlém území, které tvoří zvlněná vrchovina posetá žulovými balvany. Většina památek, jako např. bohatě zdobené hójásálské chrámy v Belúru a Halebidu nebo kuriózní džinistický kolos ve Šravanabélgóle, jsou náboženské památníky. v Bidžápuru, kterému se často přezdívá „Ágra jihu". Vynechat ale rozhodně nesmíte neuvěřitelně rozsáhlé a nádherné zříceniny města Vidžajanagar u Hampi na řece Tungabhadra. Než je konfederace muslimských sultanátů v roce 1565 srovnala se zemí, bylo toto velkolepé město sídlem poslední hinduistické říše v Indii, která ovládala většinu poloostrova.

Den jízdy z Hampi na západ se táhnou palmami lemované bílé písečné pláže Góy, rozhodně příjemná změna po kamenitém terénu Dakšinu. Po důkladném zasvěcení do hédonistických rozkoší teplé mořské vody, neustálého slunce a levného pití má dost cestovatelů potíže odtrhnout se od pobřeží. Kousek odtud na východ lemuje řetěz menších dynastických sídel cestu přes srdce Dakšinské plošiny do Haidarabádu, hlavního města státu Ándhrapradéš, jehož hlavními atrakcemi jsou Čármínar a pevnost Gólkonda. Další cíle leží mnohem dál od hlavních cest. Poměrně málo návštěvníků ze Západu k nim kdy dorazí, ale Puttaparthy, ášram nejslavnějšího žijícího indického světce, Saí Báby, a chrám v Tirupati, který navštíví každoročně nejvíce poutníků ze všech chrámů na světě, jsou významnými poutními cíli obyvatel jižní Indie.

Kromě neúnavného tropického slunce jsou hlavním zdrojem neuvěřitelně bujné zeleně jižní Indie vysoké srážky. Na rozdíl od severní části země, kde prší jen jedenkrát za rok, a to v létě, „schytá" většina poloostrovní Indie dva monzuny ročně - jeden si přitáhne z Arabského moře na jihozápadě, druhý přinesou bouřlivé severozápadní větry z Bengálského zálivu. Nejvíce naprší v horách Západního Ghátu, horském pásmu, které se táhne rovnoběžně s jihozápadním pobřežím. Hory pokrývá z velké části hustý les a vytvářejí jakousi oponu, která zpomaluje trasu prvního letního monzunu, ten vypukne v červnu a trvá až do konce října.

Obecně řečeno, při plánování cesty na jih Indie se období dešťů určitě vyhněte. Přívalové deště a spoušť, kterou nadělají, vás mohou snadno otrávit. Zavalené silnice, sesuvy půdy a řeky vylité z břehů rozhodí i nejlépe sestavený itinerář, nemluvě o tom, že být celé dny promočený na kost rozhodně není důvod, proč se sem hnát.

Mohutné záplavy, vylité stoky a znečištěné přehrady přinášejí zároveň zdravotní rizika. Stručně a jasně, nejezděte sem mezi dubnem a zářím, kdy jihozápadní monzun řádí na celém poloostrově.

Od konce října do dubna je počasí perfektní v Karnátace a Góe, ale méně spolehlivé v Kérale, kde je až do listopadu stále šedivá obloha a přeháňky kvůli „vracejícímu" se neboli severozápadnímu monzunu. Na východní straně hor, v Tamilnádu, prší v této době ještě víc.

Nejlepší je vychutnat si úplný jih a Andamánské ostrovy od ledna do března, před příchodem největších veder. Konec dubna a květen zde jednoduše nesnese nikdo nepřivyklý intenzivnímu tropickému horku.

Indická republika, jejímž hlavním městem je Nové Dillí, hraničí na severu s Afghánistánem, Čínou, Nepálem a Bhútánem, sBangladéšem a Myanmarem (dříve Barmou) na východě a s Pákistánem na západě.

Sedmý největší stát světa, který zaujímá přes 3 miliony čtverečních kilometrů, je po Číně druhým nejlidnatějším státem: žije zde více než miliarda lidí. 80 % obyvatelstva tvoří hinduisté, 13 % muslimové a dále zde žijí miliony křesťanů (asi 2 %), sikhů (2 %), buddhistů a džinistů. V Indii se mluví osmnácti oficiálními jazyky a více než 1000 dalšími jazyky a dialekty; 40 % obyvatelstva hovoří hindsky, v celé zemi je rozšířená angličtina.

V Indii dosud přetrvává systém kast, a ačkoliv je to v podstatě hinduistická záležitost, dotýká se všech složek obyvatelstva. Tento systém sociální hierarchie má pevné kořeny především na venkově a dosud diktuje lidem, kde mají žít a jaké mají vykonávat povolání.

Gramotnost dosahuje 73 % u mužů a 48 % u žen, v celé populaci je to celkem 61 %.

Hodně lidí jede do Indie v očekávání vydatných, masitých jídel servírovaných v hospodách britského typu, ale realita je mnohem, mnohem pestřejší: zejména vegetariáni si na jihu přijdou na své. Zajděte do kterékoli restaurace s nápisem „Meals Ready" na štítu a dostanete cínový podnos s maličkými hrnky nebo čerstvý banánový list. Na ten vám malá armáda agilních číšníků narovná lžící několik druhů rýže, zeleniny a fazolí, dálu, chleba, jogurt, zavařeniny, poppadum a omáčky, každý ochucený jinou směsí koření, citrónovou šťávu, kokosové mléko a kyselé mango. A při první známce toho, že jste s tímto ohromujícím množstvím jídla trochu pohnuli, vám na tác přihodí další porci.

Každá oblast má svůj vlastní styl aranžování listu či plechového podnosu, společné je ovšem to, že vás dokrmují k prasknutí, a to celé skoro zadarmo. Nejvíce si „Melas Ready" užijete v jakékoli pobočce Saravana Bhavan v Madrásu, Fry's Village Restaurant v Kóčínu nebo kdekoli, kde se hýbou kšefty.

Nejkřiklavějším emblémem moderní Indie jsou obrovské, ručně malované plakáty nad křižovatkami v centrech měst. Vždy je na nich krví pocákaný macho, hrdinky s bujnými křivkami (vystrašené a v různém stadiu obnaženosti), obtloustlí padouši s vyvalenýma očima, vše zahalené v oblacích kouře a výbušnin. Podle nich si můžete udělat určitou představu o trhácích, které chrlí megatovárny na filmy v Bombaji a Madrásu. Jsou buď v hindštině nebo tamilštině, ale vždy se řídí formulí „hrdina získá srdce krasavice". Děj je často přerušen taneční a hudební vložkou, kterou pak slyšíte z každého kazetového magnetofonu od Kašmíru po Kéralu. Zkuste navštívit jeden z kasovních trháků!

Od konce října do května se ve 400 vesnicích a chrámech na severu malabárského pobřeží odehrávají archaické rituální tance zvané tejjattam. Představení často trvají celou noc a velkolepou formou vás seznámí s tradicemi, které leží v srdci Kéraly. Každá obec si chrání a živí svoje oblíbené božstvo - tělo a výraz tanečníka, tejjam, se stává prostředníkem božstva a způsobem, jak se spojit se svými věřícími. Podle tradice musí tejjam pocházet z nízké kasty, ale v průběhu představení se jeho ubohý status ruší a zavládne společenská rovnost. Tejjam se začíná toto umění učit v devíti letech a dalších osm let se učí tancovat a zvládnout bojová umění a masáž.  Po některých tejjamech se požaduje, aby tančili náročný tanec a zároveň měli na hlavě obrovskou pokrývku (mudi), která je skoro dvakrát větší než oni. Výjimečně se praktikuje nebezpečný tejjattam, při kterém tanečník nese na hlavě mudi vysoké jako kokosová palma.  

Informace použity z turistických průvodců nakladatelství JOTA.